Druhý rok, druhá deska, řekl si Dan Salontay a předkládá nám svoji sólovou dvojku natočenou s pomocí přátel ze skupiny Dlhé diely. Kytarista Ali Ibn Rachid, Neuropy a dalších kapel na něm opět zúročuje opoziční postoj ke schematismu a neosobitosti, vnucované mu při studiu jazzové kytary v americkém Clevelandu. Výsledkem je kompaktní dvanáctiskladbové album v čistě přírodním (rozuměj bez technických vymožeností stvořeném) aranžmá.

Pokud v ohlasech k Salontayovu debutu September ne náhodou padlo jméno Deža Ursínyho, aktuální "Tu" odkaz jednoho z nejvýraznějších slovenských hudebníků především díky velkému prostoru pro rejstříky fender piána přivolává ještě silněji. Ovšem Salontay zůstává především sám sebou. Jeho hlas, často ponořený v pološepotu, je plný citlivé naléhavosti. V textech je opět až nezvykle otevřený, osobnost jeho volných veršů jen podtrhují dokreslující komentáře ke každému z nich. Je minimalisticky zkratkovitý (Hnedá hlina / nemá syna / hnetie si ma / hlina mama / hlina ma má), nebojí se sáhnout až k náznaku roztomilé dětské naivity (v tomto případě vytrhávat slova z kontextu skladby "Decko má šecko" nelze), aniž by vyvolával vůbec nějaké rozpaky.

Hudebně opět sází na jednoduchou působivost. Z úsporných linek kytary, bezpražcové basy, piána a skromných najazzlých bicích jsou vystavěny silné písňové motivy, prosycené poklidnou rytmickou hravostí, vemlouvavou emotivností a hořkosladkými náladami. Někdy plynou tak pomalu a jsou tak neuchopitelně křehké, až se z toho tají dech. A pokud hlavní protagonista sáhne k exotickému nástroji (např. oudu, což je 11strunná bezpažcová loutna), tak zase po svém, bez nějakých náznaků k současné módě world music. Jen sám ve vlastních šlépějích své vlastní cesty ... .

Dílko vpravdě skvostné. Plné osobitého rukopisu, melancholie a pohody, zbavené jakýchkoli klišé. Pábitelský sběratel drobných radostí a vděčný společník pro dlouhé zimní večery.