Na koncerte v Paláci Akropolis zaznela z úst kmotra Petra Viziny akási reč, ktorá Maunu poslala do sveta. Nikto si ju ale nepamätá, lebo sme sa zabavili sypaním listov ginka na platňu:-)

V každom prípade, neskôr zaznelo toto: Těší mě být kmotrem desky. Bez nadsázky si myslím, že Mauna jsou písně psané mystiky z plnosti srdce a němých úst (běžně je to naopak). A to je teprve začátek! Díky za krásný koncert Longital!

A tu je už kmotrovská řeč v plné kráse na aktualne.cz:

Vystoupit z omezujících životních trajektorií. Longital přesahují popové zvyklosti

Hned v úvodu své nové desky Mauna bratislavské trio Longital předkládá následující výjev: manažerka – či jinak výkonná a schopná pracovnice – ráno sedá do auta a jede do práce. Má náladu na rychlou jízdu, auto ji poslouchá na nejjemnější povel. Podobně ženu poslouchají všichni a vše kolem. Když tu se náhle stane něco nečekaného. 

Nesluší se děj převyprávět. Ve zkratce: úvodní píseň Bez práce a bez slov naznačuje význam životních rolí, masek, funkčních identit, téma desky.

„Mlčí, neví, kdo je ani jak se jmenuje / má spoustu jmen, ale všechna jsou prázdná / jen její srdce je plné / bez práce a beze slov.“ Podobně mluví odborníci o psychospirituální krizi, tedy pozitivně vzato o příležitosti vystoupit z vlastních životních trajektorií, pokud se nám jeví jako příliš omezující. Kým se staneme, když přijdeme o práci nebo se ji rozhodneme opustit, a co z nás zůstane? Jsme tím, co děláme?

Jako člověk překypujícího srdce, tedy životního orgánu touhy, a úst beze slov bývá po staletí portrétována mystička nebo mystik. Mauna, jak se kromě desky jmenuje i žena v úvodní písni, může působit třeba v jiném podnikatelském odvětví.

Ostatně zpěvačka a basistka Shina, členka Longital, která píseň zpívá, zároveň vede značku Slnko Records a vydává na ní jak popové hvězdy typu Jany Kirschner nebo kapely Korben Dallas, tak nesmírně zajímavé elektronické, rockové nebo folkové projekty, kdovíproč stále označované za „alternativní hudbu“.

Také v dalších skladbách nového alba Longital zpívá Shina o „slabikách srdce“ ve světě beze slov. Pro Shinu jde zjevně o osobní téma. Dá se říci, že Longital natočili mystickou desku.

Je v logice věci, že v textech se objeví i záchodový papír. Mystici se zdánlivými přízemnostmi ubezpečují, že se nenechají přemoci duchovními zážitky. Slovo „mystika“ zde ovšem potřebuje vysvětlení, jelikož se používá volně. Znamená tedy buďto věci nevysvětlitelné a tajemné, ale také lacinou esoteriku na kšeft.

Mystika je tradičně, a rovněž na této nahrávce, respekt vůči faktu, že v tichu a odmlčení je člověk, obrazně řečeno, nahý a zranitelný. V té situaci naslouchá, vnímá, co se děje uvnitř i kolem. Tedy jde opačným směrem, než když horečnatým šrumcem a prací hledí ten tichý vnitřní hlas přehlušit. Dupe na plyn, dokud to jde, hází žetony do hracího automatu, dokud se válce točí a je naděje na výhru.

Zní to poněkud abstraktně, ale pro nahrávku, na níž kromě Longital – které dále tvoří kytarista Daniel Salontay a bubeník i klávesista Marian Slávka – rovněž vystupuje smyčcové kvarteto, to znamená praktické otázky: kdy hudebně zatlačit na pilu, kdy naopak nechat věci vyznít v jejich prostotě? Kdy napsat krátkou píseň (Potom) a kdy postupně gradující, formálně bohatou kompozici (Slová, Biele čáry, Všetko sa začína chvením, Len sme sa dívali)? V kompozičním umění přesahujícím zvyklosti popu jsou Longital na domácím hřišti.

Na desce Mauna přicházejí s hudebním výrazem cizelovaným bezmála dvacetiletí od vzniku kapely, tehdy ještě nazvané Dlhé diely podle stejnojmenného bratislavského sídliště.

Kombinace precizní, často minimalisticky vynalézavé Salontayovy kytarové hry, „zpívajících“ bicí Mariana Slávky a Shinina hlasu, který vypráví příběh Mauny, patří k tomu nejoriginálnějšímu na české a slovenské scéně. Styl, v němž jsou podstatné stejně tak tóny jako pomlky, je jasně rozpoznatelný a bude vyhovovat těm, kdo sledují trochu náročnější a dobrodružnější tuzemskou produkci.

Novým posluchačům pak může přivodit zdravý šok. Podobně jako téma desky: zpívat o něčem, co vlastně není, o „tichu, které ti vybílí byt jako zloděj“, chce kuráž na straně hudebníků i posluchače. Uším zní přitom samotná hudba libě, téměř filmově či scénicky, což je rovněž zásluha aranžéra a skladatele Slava Solovice.

K hodnocení se nabízí srovnání s dalším významem slova Mauna v názvu alba. Stejně se jmenuje sopka na Havaji, která je od úpatí k vrcholku vysoká 10 kilometrů, tedy vyšší než Everest, jenomže větší část je skrytá pod hladinou oceánu. To je obraz skrytého, k němuž se posluchač – společně s hudbou Longital na desce Mauna – musí vydat pod hladinu.